Petr Kovač

GML

Pokud tvrdím, že GML je pro mne zázemím, zdrojem inspirace i energie, není to jenom planá fráze, ale prosté konstatování skutečnosti!

Nejen proto, že jsem školu od základů vybudoval (samozřejmě ne sám) a mám k ní tedy úplně jiný vztah, než může mít kdokoli jiný, ale především proto, že přátelská a přitom pracovní atmosféra, kterou považuji za jednu z nejcennějších deviz, mi zde dává pocit radosti z práce dělané pro ty, které máte rádi, z práce, která -jak věřím - má i smysl. Pocit přátelství, bezpečí a sounáležitosti je zde mezi mnohými kolegy i studenty cítit z úsměvů při náhodném setkání na chodbě, z drobných vtípků, kterými se rádi častují, a koneckonců i ze společných školních a mimoškolních akcí. Jsem rád, že zde záleží dospělým na dětech a dětem na dospělých, jsem rád, že zde lidem záleží na ostatních lidech...

Petr Kovač dne 11.4.1996 napsal následující článek:
Je skutečně určitým životním zlomem, když se z člověka, který se mezi středoškolskými profesory cítí spíše jako folkový písničkář a mezi folkovými písničkáři spíše jako středoškolský profesor, stane díky vyhranému konkurzu přes noc ředitel největšího brněnského gymnázia...
Ustřihnutý copánek a sako s kravatou se mi původně jevily jako největší trauma, ale permanentní turné po všech možných a nemožných kancelářích, které následovalo po zjištění, že budova gymnázia je zařazena do první vlny církevních restitucí, vymazalo veškeré předchozí rádoby negativní zážitky naprosto bezprecedentním způsobem.
Nechtěli jsme stavět, nechtěli jsme se ani stěhovat, nechtěli jsme nic jiného než učit, ale nezbylo nám než hledat střechu nad hlavou - přesněji řečeno nad hlavami.
První varianta - přesídlit do nějaké uvolňující se ZŠ - byla úřady vzata na vědomí a následně odmítnuta s odůvodněním, že taková škola v Brně není (v pozdějších letech tímto způsobem vzniklo několik nových gymnázií).
Druhá varianta - rekonstrukce jiné vhodné budovy - měla podobný osud, jako ta první.
Vedeni filosofií matky hájící svá mláďata jsme se upnuli na tehdy poměrně bláznivý nápad - postavit si novou školu.
Prvotní shovívavé úsměvy se během mnoha měsíců intenzivních jednání a perné práce postupně proměnily v řadu skvělých lidí, kteří mne byli ochotni vyslechnout, nezištně mi poradit, vyjít vstříc nad rámec svých pracovních povinností a v závěrečné fázi, kdy bylo třeba již hotový, z větší části finančně zajištěný projekt uhájit v jeho holé existenci, nám i pomoci.
Jen pro ilustraci: během doby, která uplynula od nápadu do prvního kopnutí a položení základního kamene (duben 1991 - listopad 1994), se v Brně vystřídali tři primátoři, rozdělila se republika a Ministerstvo školství převzal třetí ministr.

Aniž by se člověk ohlížel do minulosti, nemůže vychovávat děti pro budoucnost...

Ve čtvrtek 26. dubna 2007 se v kasárnách brněnské Univerzity obrany na Šumavské ulici uskutečnilo pietní shromáždění u příležitosti 62. výročí osvobození města Brna.
K pomníku obětem 2. světové války položili kytice představitelé Univerzity obrany v čele s rektorem školy generálem Rudolfem Urbanem, zástupci partnerských občanských sdružení a starosta městské části Brno-Královo Pole Ivan Kopečný. Pietního aktu se vedle pozvaných hostů zúčastnili i studenti a pedagogové Univerzity obrany. Důstojným rámcem shromáždění bylo vystoupení nového brněnského hudebního seskupení se zpěváky Froso Tarasidu, Jiřím Helánem a Josefem Hanákem a pěveckého sboru studentů Gymnázia Matyáše Lercha pod vedením profesora Pavla Žemly, kterému mezi čestnými hosty přihlížel i ředitel gymnázia Petr Kovač.
Spolupořadatelem slavnostního aktu byla Společnost Ludvíka Svobody v Brně a jeho předsedkyně paní Mája Dočkalová měla z vystoupení mladých studentů upřímnou radost.

Foto z akce: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.

Článek v Listech Jihomoravkého kraje, 07/2012: